Actions

Work Header

Řekni to květinou

Chapter Text

Byl chladný podvečer a lezavá šedavá mlha se líně rozlévala ulicemi Londýna, stejně šedivými vlhkými a nevlídnými jako ona. Jediná osamocená růže, nabrala pod nepřirozeně měkkými paprsky pouličního osvětlení tmavě sivý nádech, jakoby se styděla za svou krvavě červenou barvu, jež by snad mohla vnést do onoho pochmurného studeného okamžiku naprosto nepatřičný záblesk vřelosti. Ruka, jenž svírala růžový stvol nedbale zabalený do kusu papíru se zachvěla.
Nápadně rudý květ podivně nepasoval dokonce ani do mysli jejího majitele, naplněné náladami a myšlenkami, které by jistě byly stejně chladné a šedobéžové, jako ta londýnská ulice, kdyby snad myšlenky a nálady dokázaly vyhrávat barvami. Druhá ruka zatím pečlivě dopnula zip bundy až ke krku, jakoby se mrazení, rozbíhající se odshora od páteře až někam hluboko do střev, dalo svést pouze na sychravé podzimní anglické počasí.
Přes to se dál odhodlaně probíjel jak jím, tak svým rozháraným nitrem, jakoby se brodil bažinou. Snad tisíckrát se sám sebe zeptal, co to vlastně dělá, co si od toho slibuje a jak se mu to zamotal život, že se ocitl až tady, v nevlídné pošmourné boční uličce s růží v ruce. A taky jestli se mu tohle všechno jen nezdá. Vypadalo to totiž až příliš bláznivě, než aby to byla pravda.
Měl přeci po práci! Jako každý spořádaný britský chlap, měl touhle dobou sedět doma u jídla s manželkou. Pak jí pomoci sklidit ze stolu, s jistou rutinou se lehce pousmát a poděkovat za večeři, která možná nebyla výborná, rozhodně však alespoň celkem obstojná, ale on by stejně prohlásil, že byla výborná, aby si šel vzápětí zase sednout, tentokrát do obýváku před telku a po boku té samé ženy shlédnout další díl seriálu.
To bylo normální a tak se to dělalo. Jenže on snad nemohl mít nikdy nic normálního.
Znovu potřásl růží a pohlédl na ni, jakoby mu snad ona mohla vysvětlit, jak a proč se ocitla v ruce bývalého vojenského chirurga a dekorovaného válečného veterána, dnes však už jen obyčejného předměstského doktora na večerní výpravě do Baker street. Celá tahle lapálie! Byla to snad její vinna?
Jo, holka, lamentovaly jeho oči vyčítavě. Bylas to ty, kdo mi měl dneska zajistit, že tenhle pohodový fádní rodinný scénář proběhne hladce a podle pravidel. Zatím jsi mi to, podle všeho, ještě zhoršila. Takže teď jsem tady, v tomhle počasí a na nejlepší cestě udělat ze sebe ještě většího blázna, než se mi to povedlo doteď. Jak se obhájíš?
Povzdechl si! Ještě včera by byl neuvěřil, že to vůbec jde, udělat ze sebe většího blázna než doteď. Asi by se neměl tak podceňovat, pomyslel si s jistou škodolibostí.
Zvedl oči vzhůru. Byly stejně kobaltově modré, jako londýnská obloha nad jeho hlavou, alespoň do té doby, než neodvratně zešedla a zmatněla pozdní večerní hodinou. Na chvíli se v nich odrazila její temnota i se svými špinavými potrhanými mračny.
Sherlock Holmes! Jméno, které se mu rozeznívalo v hlavě celou cestu a rezonovalo mezi stěnami jeho lebeční klenby čím dál tím hlasitěji. Sherlock Holmes, detektivní konzultant! Jenže teď už i tělo. Horké a hebké, bledé a hubené až k nevíře a tak podivně poddajné pod jeho rukama! Tak nečekaně dychtivé!!
Volnou dlaní si otřel vlhké čelo, jakoby si chtěl setřít z mozku vzpomínku.
Můj bože, jak se to vůbec stalo?! On přeci není gay. Nikdy nebyl! Jen… kde kdo přece experimentoval na škole a… nějaké ty představy má občas každý. To z něj ještě nedělá… Ne! Je moderní pokrokový člověk s otevřeným názorem na homosexualitu, jen prostě není jedním z nich. Navíc, má přeci manželku!
Manželku, která mu zabouchla dveře před nosem, prosvištělo mu hlavou. Jak rád dřív v podobných situacích zamířil na Baker street. Za Sherlockem, kde nebyly žádné výčitky, kde nehrozily hádky o banalitách, za Sherlockem, kterému nemusel nic vysvětlovat, protože mu stačilo se na něj jen podívat. Za Sherlockem, kde byla vždycky zábava a nikdy tam nehrozila nuda, ta prázdná šedivá beztvará ubíjejí věc, která tolik připomínala tuhle houstnoucí mlhu.
Mary!
Dnešního podvečera to skoro vypadalo, že vlastní plíce pouze za jedním účelem a to proto, aby celou jejich kapacitu obětoval vzdechům tak hlubokým a truchlivým, jako sám vesmír.
Samozřejmě, že měla pravdu. Nemusel na ni křičet. Ne, že nemusel! Neměl! Nebyl žádný skutečný důvod, aby se tak rozčílil a on to věděl.
To ne já, chtělo se mu opakovat zas a znova. To ta ošklivá šedivá mlžná obluda ve mně. Ta způsobila, že jsem vybuchl jak saze pod kotlem a zaneřádil celou naši domácnost mastným a přilnavým nánosem vzteku a přinutil tě napřed se hněvat a pak plakat. To všechno proto, že jsem už tak dlouho nebyl... tam. My dva, ty a já, jsme spolu strávili už příliš mnoho času, pořád na jednou místě, neustále tou stejnou fádní rutinou a to mě dusilo. Jenže já tam nemohl! Ne, po… po těch divokých žhavých a tak neuvěřitelně vášnivých polibcích, po té záplavě hebké horké bledé kůže, která mě doteď pálí v dlaních.
Nemohl tam jít, protože přece není gay. Je ženatý muž a jeho místo je zde, po boku vlastní manželky. Manželky, jíž po svém selhání napřed téměř nosil na rukou a pak se na ni hrubě utrhoval, obojí z jediného, stále stejného důvodu, protože není Sherlock Holmes.
Pochopitelně, že jí nic z toho neřekl. Měla to za něj říct tahle. Opět pohlédl na růži. Jaké laciné gesto! Neuvěřitelně laciné! To poznala i Mary!
"Myslíš si že tím všechno spravíš?! Vy chlapi si vždycky myslíte, že tím všechno spravíte. Běž ji vrátit tam, kdes ji sebral!"
A to bylo nespravedlivé! Bylo to krutě nespravedlivé, protože on se přece tak snažil. Koupil květinu a přemohl nejen svou nechuť i hrdost, ale hlavně tu ohyzdnou sivou hydru v sobě, která jakoby ho všemi svými chapadly odtlačovala od jeho vlastního domova a vydal se za Mary.
No, dobře jak chceš, však já mám kam jít. Sykal si v duchu po tom, co ho tak nespravedlivě odmítla a zahnala od sebe, jako nějakého šupáka a dusil se tou křivdou. Dusil se jí ještě asi polovinu cesty, ale hněv, jak už to tak hněv dělává, počal záhy vychládat a ztrácet se v nadbytku té mlžné šedi.
Ne, hněv obvykle nedláždí cestičku k nejlepším myšlenkám a nejbrilantnějším nápadům a celá tahle anabáze s růží nevypadá zrovna jako brilantní nápad. Kolikrát mu jen Sherlock opakoval, že emoce svádějí na scestí a jsou tudíž nepřítelem dobrého detektiva? Vypadá to, že jsou také nepřítelem dobrého manžela.
Musel se pousmát a zároveň si znovu teskně povzdechnout. Za chvíli bude na Baker street…
Sherlock a Mary! Byly jako dva opačné póly. Jako černá a bílá, jako den a noc. Ona, drobná blondýnka, klidná, spolehlivá a předvídatelná. Laskavá a prostá se spoustou přátel, pro které by se rozkrájela. Zatímco Sherlock… Jak jen se to stalo, že se dostal mezi ně, jako mezi ty dva zlopověstné mlýnské kameny?
Jeho podrážky klapaly o kamennou dlažbu a tu a tam začvachtaly, když zrovna šlápl do louže, kterých bylo na chodníku plno. Louží i loužiček, všech možných tvarů a velikostí. Ignoroval to!
Proboha! Vždyť ani nedal Sherlockovi vědět, že se k němu chystá. Nenamáhal se ani napsat zprávu! Co když nebude doma? Může zrovna vyšetřovat bůh ví jaký zločin v bůh ví jaké londýnské díře, nebo dělat tisíc dalších věcí. Co si pak počne? Počká na něj?
Jeho pravačka automaticky zajela do kapsy od bundy a sevřela svazek klíčů. Jeden z nich byl od čísla 211B. Sherlock nikdy nepožádal, aby ho vrátil a on to nikdy nenabídl. Zvláštní!
Co teď vlastně jsou? Kamarádi? Někdy se to tak říká, když se spolu dva párkrát vyspí a dál už nechtějí. Zůstaneme kamarádi… další z mnoha prázdných zbytečných frází. Nikdo nikdy kamarádem nezůstal, protože mezi jejich přátelství se postavila ta protivná všudypřítomná nesmazatelná zeď tělesnosti. Navíc… on neřekl, že nechce. Řekl, že nemůže, že to nejde, že to byl úlet. Že pro ně oba bude lepší, když na to zapomenou. Ale, nikdy, že nechce.
A Sherlock neřekl nic. Zatímco on sám mluvil, argumentoval a divoce zdůvodňoval, Sherlock jen mlčel a kýval. Máš pravdu, Johne! Jistě, Johne! Jak chceš! Jeho obličej, ještě více než jindy, připomínal nehybnou koženou masku a on se ani nenamáhal přemýšlet, co se za ní skrývá, přes to, že dřív tím býval přímo posedlý. Dřív si nenechával si ujít jediné zachvění víček, či nenápadný záškub některého svalu tváře v zarputilé touze odhalit Sherlockovo tajemství.
Jenže když tohle všechno ze sebe tenkrát sypal, tak byl posedlý nejvýš sám sebou a panikou, která ho zachvátila, když pomyslel na to, že se dotýkal mužského těla.
Zoufale se tenkrát pokoušel najít nějaké racionální zdůvodnění. Bylo to proto, že se zrovna pohádal s Mary? Že jim to poslední dobou příliš neklapalo v posteli? To bylo ono?
Ne, že by na Mary bylo něco špatného. Vlastně to byla úžasná žena. Milá, chápavá, tolerantní! Každý chlap by si mohl gratulovat mít takovou. Atak dál a tak dál. Jistě by na její adresu dokázal vymyslet spoustu dalších, ještě mnohem hezčích přívlastků. Potíž byla v tom, že kdyby chtěl takhle mluvit o Sherlockovi, nešlo by to. Stačí na něj jen pomyslet, aby ho přepadlo to palčivé vše stravující chtění.
Samozřejmě, že se zase vrátil.
A odešel ještě nabručenější a s větším množstvím upřímných předsevzetí, než před tím. Tušení, které v něm nenápadně hlodalo od začátku, konečně pomalu vybublalo na povrch a zářilo tam s nevídanou drzostí.
Může za to Sherlock! Ten sebestředný narcisistní mizera, který si myslí, že může ohýbat prostor kolem sebe, jako nějaká černá díra. Kterému nestačí, že si ho k sobě připoutal už duchem, ale chce to udělat ještě takhle.
Začal se Baker street vyhýbat a vytěsňovat z mysli každou vzpomínku na jejího obyvatele. Ale jeho nálada se nezlepšovala. Byl jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Zatímco na Mary se nemohl přestat hněvat za to, že není Sherlock, Sherlockovi zase nedokázal odpustit, že je.

Nakonec pouliční lampa vrhla světlo na známé dveře a jeho kroky utichly. Byl na místě! Zahleděl se na ten nevinně vyhlížející kus dřeva, jakoby ani nevěřil, že tam vůbec stojí. Kdyby mu býval někdo, při jejich prvním setkání řekl, co všechno za těmihle dveřmi prožije… Hořce se usmál!
Z okna nad nimi se linula měkce namodralá záře, které se rozplývala v okolním houstnoucím šeru. Monitor a lampička, napadlo ho. Se sevřeným hrdlem k němu vzhlédl a jediné co spatřil, byly šedé obrysy stínů rýsující se na bílém stropě. V tom se jeden nepatrně pohnul a on úzkostlivě polkl.
Chce mě vůbec vidět? Přeje si se mnou mluvit po tom všem?A mám vůbec právo dobývat se do jeho domova, jako bych v něm byl něco víc, než cizinec? Dnes už nemám na tenhle prostor žádný nárok Nepřišel jsem dokonce ani…
Zatímco jeho myšlenky doputovaly až sem, projel jím prudký osten vinny. O tom relapsu se musel dozvědět od paní Hudsonové. Ta ho zároveň zapřísahala, aby na něho dohlédl a dal pozor, aby se to neopakovalo. On však jen naštvaně odsekl že to není jeho problém a v duchu se ujišťoval, že to není ani jeho vinna. Vždyť přece není možní, že by to… že by on byl pro Sherlocka až tak důležitý, aby si kvůli němu potřeboval resetovat mozek a srdce kokainem. A má ten člověk vůbec nějaké srdce?
Stín za oknem se znovu dal do pohybu, takže bylo zjevné, že jeho majitel přešel po místnosti tam a zpátky. Vida, pomyslel si s úlevou jeden tajný pouliční divák, pečlivě ukrytý za hradbou šera. Vypadá to, že už zase pracuje.
Sevřel v dlani květ růže a jemně ho polaskal, jakoby z něho zkoušel načerpat odvahu. Dostal se až sem a pořád ještě netuší, co si od toho všeho vlastně slibuje.
V tom momentu jakoby se v něm něco vzpříčilo. Ještě pořád je voják! Prošel Afghánistánem a málem umřel u Kandaháru. A teď se mají jedny hloupé londýnské dveře proměnit v jeho fatální porážku? Buď je otevře a zjistí, co ho za nimi očekává, nebo zůstane trčet v tomhle šedavém mlhavém nevědomí navždy.

Zhluboka se nadechl a vzal za kliku.