Actions

Work Header

Mýtické drabble

Chapter Text

Veles

(sada slov - zdatností, drahý, neveste, hnedé, Všechny, konce, dochádza, nohou)

 

Búrka sa rozplýva. Bojovníkom dochádzajú sily, šíky roztrapkaných oblakov miznú v súmraku, posledné preliate kropaje kĺžu do objatia zeme, azda rady, že sú opäť doma. Dragovít vstáva, ponaťahuje si nohy a započne zostup. Kým šum dažďa utíchol, šepot rieky naberá na hlasitosti. Možno si rusalky, tie prostovlasé nevesty, vybrali i pár obetí. Hádam i na jeho rozkaz. Ale nie, ten je teraz zaneprázdnený inak. Všetko je klzké, blátivo hnedé a zelené a čierne, vzduch hustne parou, že si takmer nevidí na špičku nosa, ale kúsky zvlečenej dračej kože rozozná vždy. Nepotrebuje k tomu oči. Dovedú ho k zhrbenej vŕbe, čo si márne omýva lístie v rozbahnenej riave. Iný muž by sa zdráhal pokračovať po čvachtajúcej zemine, kde sa každý krok zaborí hlbšie sprevádzaný posmievavým bublaním. Právom by sa obával konca svojho drahého života na neistej pôde, tak blízko nespútaného živlu. On nemusí. Prikročí až k tmavej siluete rozvalenej medzi koreňmi v hlbine tône. Chvíľu vidí medvediu srsť, chvíľu plazie šupiny, chvíľu človeku podobné telo. Oči zostávajú rovnaké. Divé, prešibané, teraz i vyčerpané.

„Že ťa to baví...“

„Mlč. Nie som ti patrónom, aby si ma kritizoval.“

„Kto iný má vysloviť očividné? Dnes ťa Perún obzvlášť doriadil. Na čo to nekonečné meranie zdatnosti? Vieš, že vyhrá všetky strety.“

„Už si počul, že cieľom je cesta samotná?“

„Teda ti nejde o víťazstvo, ale o boj. Musí to však zájsť tak ďaleko?“

„To tie klimatické zmeny.“

Dragovít prikývne a pustí sa do spevu, aby sa pán podsvetia, zvery, zaklínania a vôd rýchlejšie zotavil.

Chapter Text

Inanna

(sada slov - zdatností, drahý, neveste, hnedé, Všechny, konce, dochádza, nohou)

 

„Rozhodla som, komu budem nevestou.“

Vyhlási femme fatale Úrodného polmesiaca a obaja jej nápadníci vyskočia na nohy.

„Zvážila som všetky vaše zdatnosti i nedostatky a nakoniec chcem pastiera.“

Oznámi s úsmevom žiarivým ako jej osem-cípa Večernica. Muž s palicou k nej rozradostene vykročí, do cesty mu však skočí rival s kosákom.

„Ty zlodej! Pred zimou som jej začal dvoriť, denno-denne v poliach. A potom prídeš ty so svojimi pažravými stádami, podlo sa spriahneš s Utuom a vyfúkneš mi ju?“

„Nezavadzaj! Ak by si bol hoden, zvolila by ťa. Tak ma neviň z vlastného zlyhania.“

„Zlyhania? Ja ti dám zlyhanie!“

Innana vidiac, že čo nevidieť dôjde k boju na život a na smrť, zažíva ozajstnú dilemu. Napokon zatúži násiliu zabrániť. Má chuť na inú predohru. Zvodne sa pohojdávajúc vojde doprostred, pohodí ligotavým vodopádom gaštanovo-hnedých vlasov, zaklipká nebesky trblietavými okáľmi a pokladajúc dlane na ich hrude, rezolútne ich od seba odtlačí.

„Polichotená som, že by ste neverili, ale neprajem si, aby ste sa tu navzájom zabili. Rešpektujte môj súd. Vymeňte si kozľa a snop obilia na zmierenie a hotovo. A Kain...“

„Volám sa Enkimdu.“

„Pre mňa za mňa. Ak pomýšľaš, že zabitím Ábela...“

„Som Dumuzid.“

„Neprerušovať, drahý! Ak predpokladáš, že jeho zabitím ma získaš celú pre seba, mýliš sa. Nikto ma nemôže mať celú. Družka, nedružka, v dobrej nálade som štedrá, prítulná ako mača. No vezmi mi, čo je moje a zmením sa na rozzúrenú levicu. Vyhlásim ti vojnu, odopriem svoje lono. To platí pre oboch.“

Cukor a bič a sú v pozore. Občas nech sa pobijú, ale žiadne vraždenie. Chce mať predsa pestrý výber. A tak málo stačilo. Poučenie? Make War AND Love.

Chapter Text

Morrígan

(Sada slov - blúznil, ešte, predstaviť, zrnká, čakal, kázeň, storočie, nevzhliadla)

 

Temža je šedá zrnkami popola a kamenným prachom, zrkadlo zadymenému nebu, na ktorom sa občas mihne krkavec. Ju však netrápi kalná studená voda, jej krok pevný a istý, pretože je paňou tejto zeme. Vkročí do prúdu, náruč černošedých vojenských uniforiem s červenými škvrnami a vôňou železa. Dá sa ich prať. Rumelkové povrazce sa vpletajú pomedzi sivé nie nepodobne ornamentom z jej mladosti.

Zasmeje sa škrekľavým smiechom, keď po zotretí šmúh sa zablysne podobizeň orla. Už sa tu raz snažil postaviť hniezdo. Tento je však iný a v pazúroch zviera hranatú špirálu, kríž zlomených ramien. Čo tam po tom, odkiaľ prilieta, jej havrany mu nedovolia pristáť. Toto je už nespočet stáročí jej územie, je paňou jeho nezávislosti. Kto sem príde, buď sa pokloní jej kázni a splynie s jej ľuďmi, alebo zhynie. Pretože keď nestráži prosperitu, vezme do rúk zbrane, trpezlivo intriguje, v mladiciach, matkách i starenách prebúdza fantómov a v mužoch krvilačnú bojachtivosť, povoláva si fianna. Poblúzni nepriateľa strachom. Keď to najmenej čaká, ukáže ako mu z brnenia zmýva jeho krv. Výjav, ktorý ho bude mátať v nočných morách. Budiť sa bude spotený s výkrikom bánší na zsinalých perách. Vzhliadne od svojej práce, vklovne sa mu do očí a on v tých jej uvidí osud oceľou vytesaný do prastarého kameňa, spečatený obeťou.

Lietadlá prilietajú, v nich kamery a fotoaparáty. Je bohyňa, vie kde stáť, kam sa pozrieť, pred kým zdvihnúť mokrý mundúr, než zmizne v kŕdli vrán. História je jej dôkazom. Nik ešte nevzal samostatnosť ostrovom, čo patria Morrígan.

Chapter Text

Sutech

(Sada slov - Manželově, hladomor, listami, sametové, zelenú, denní, charisma, vyjímečně)

 

Sakra, ankh, ankh, sakra... On se mi tam udusil! Proč se mi tam udusil?! Copak se to dělá bratrům? Co teď mám dělat já? A takový hezký špás to byl... Zaryju prsty do jeho zelené kůže a ještě jednou ním zatřesu. Nic. Hlava mu klimbá a jazyk vyklouzne pomezi rty. Nechám tělo dopadnout zpátky na dno a zvednu se zamyšleně hladíc svou sametovou bradku.

Eset mě zabije, když se dozví o manželově smrti. Určitě si bude myslet, že jsem to udělal schválně, protože si na mně pořád někdo stěžuje, jak spůsobuju hladomor a válku a jak jsem zanesl poušť tam, kde Usire zasadil nějaké pitomé listí. No ale copak jsem mohl tušit, že když ho zavřu do neprodyšné truhlice, tak to nerozdejchá? No jo, charismatickej a důstojnej, vždycky nóbl princátko, asi neunesl, jak komicky to vypadalo, takhle ho napálit. Smyslu pro humor měl vždycky asi tolik, co mrtvola. Takže si nikdo rozdíl nevšimne! Začichám. V teplu Egyptského dne se i božské tělo rozkládá vyjímečně rychle. Ach jo, Apop aby to vzal... Tak všimne.

Hele, jestli mně s ním takhle nenajdou, nemohou mi nic dokázat. Rychle, zalít víko olovem a hodit do Nilu! Bez těla žádný zločin, no ne?

Chapter Text

Hela

(Sada slov - blouznil, ještě, představit, zrnka, čekal, kázeň, století, nevzhlédla)

 

Kráčel něčím mezi temným hvozdem a močálem s mírným podezřením, že blouzní. I přes všeobjímajíci přítmí dokázal v dáli rozeznat starobylé sídlo z kostí a černého kamene, které poodchvíli mizelo za antracitovými stromy. Bylo zde opravdu hodně černé. Proto ho upoutal záblesk jiné barvy. Spatřil dívku z profilu sedíci na pařezu s korunou jmelí na hlavě. Zelené lístky a bledá zrnka v okolní temnotě svítili. V rukou měla nůž a něco jím ořezávala.

„Přicházíš pozdě a zároveň brzy. Dej mi ještě chvíli.“

Stín nebyl o moc moudřejší, ale čekal, dokud nevzhlédla od své práce. Obrátila se k němu čelem a odhalila i druhou polovinu tváře, mrtvou, jen kosti a uhnívající maso. Nepřekvapilo ho to. Zvedla malinkou zelenou šipku.

„Líbí se ti? Ostřila jsem ji století a posvětila kázní.“

„Vypadá opravdu ostře.“

„Dala jsem si záležet. Neumíš si představit mé překvapení, když místo tebe dorazil tvůj otec. A ten můj zamířil do Valhaly, jelikož padl v boji s mrtvolou z mé říše. Jakkoliv zábavný byl tenhle zvrat, spíš mě sklamal. Třebaže jsem ráda za možnost vydiskutovat s ním jisté záležitosti, víc jsem se těšila na tebe.“

„Naplňování očekávaní mi nikdy nešlo.“

„To opravdu ne. Kdybych teď po tobě hodila tuhle šipku, nejspíš by to taky dopadlo jinak, než chci. Ale za pokus by to stát mohlo, nemyslíš?“

„Myslím, že by ses na to měla zeptat mé ženy.“

Dívka se ušklíbne a rozlomí šipku.

„Radši ne. Stejně za pár desetiletí přijdeš do Hel sám.“

Když se pak vzbudil, u postele našel polámanou větévku.

Chapter Text

Epona

(Sada slov - Manželově, hladomor, listami, sametové, zelenú, denní, charisma, vyjímečně)

 

„Tvé království za koně, říkáš?“

Zaznělo mu za zády charismatickým ženským hlasem. Se špatně skrývaným překvapením se otočil. Stála před ním hrdě, v jezdeckém šatu barvy pastvin. Spletená hříva dlouhých loken ve kterých uvízlo listí, byla rozcuchána větrem, z podlhovastého a přesto líbezného obličeje koukali oči tmavé, veliké a ligotavé jak čerstvě vylouplé kaštany.

„Kdo jsi...“

Vydechl šokovaně.

„má pání.“

Dodal, neboť žádny šok nemohl pozbavit jej obratnosti v dvorném chování. Vykročila k němu a její energická ladná chůze zvonivě klapala. Ucítil vůni slámy a obilí a o něco těžší, snad zvířecí pach.

„Epona, bohyně koní. Dám ti koně, se kterým vyhraješ tuhle válku a mohla bych taky odvrátit nějaký ten hladomor, pokud se opravdu stanu tvou paní. Chci korunu manželky krále. Británii pod vládou Galie.“

„Jsem křesťanský král.“

„A brzo nebudeš žádný. Jsem tvá jediná šance, Richarde. Nuže?“

Pořád váhal. Ruka v zeleném rukávu se zvedla a luskla prsty. Spoza pohanské bohyně vyšel ten nejurastěnější a nejkrásnější kůň, kterého kdy viděl, s vyjímečně skvělým postrojem. Srst se mu leskla sametově, mohutné a úhledné svaly se napínali na mocném rámu kostí, kopyta veliká a v zaržáni chuť válčit. Ruka zářivá jak denní světlo se napřáhla k němu. Ona taky nevypadala nejhůř. A co to říkala o hladomoru?

„Přijímám.“

Chapter Text

Pluto

(Sada slov - spať, rozum, doma, ruky, pribúda, problémy, kráľ, však)

 

„Vidím ťa. Ani tvoja helma ťa predo mnou neschová.“

Stisnem pery, inak však nevôľu najavo nedám a prilbu neviditeľnosti zložím.

„Viem aj, prečo prichádzaš. A prečo si dávaš tak na čas. Priznám sa, som z toho trochu sklamaný.“

Napriek prísnej neochvejnosti, ktorou sa väzeň predo mnou vždy vyznačoval, je vidieť, že má problémy maskovať bolesť a ja vychutnávam každú sekundu, každú známku napätia a strhanosti. Kým ešte môžem.

„Som sudca duší. A nevidím dôvod, prečo by ti malo byť odpustené.“

Ešte nepobudol v útrobách Tartaru, jeho kyslých jazerách a tme dosť dlho. Za každého súrodenca aspoň desaťnásobok rokov. Ale aj večnosť by sa mi zdala málo.

„Si aj pán bohatstva. Nevyrovnáš sa bratovi v štedrosti?“

Kľúče v rukách zovriem tuhšie v túžbe napriahnuť sa a zahodiť ich a snahe odolať tomu pokušeniu.

„Nemá právo oslobodiť ťa... Nie, keď ja, ktorý som tú krivdu musel znášať najdlhšie, vravím nie. Ale on nepočúva. Nevie, aké to je.“

Titán sa usmeje, metalický záblesk zubov ako večne ostrý kosák. Všetko sa pominie, len jeho neodvratnosť pretrváva. Ba pribúda ako dáky dlh.

„Vie, aké to je byť kráľom.“

Nadvihnem obočie nad tak nerozumným argumentom.

„A ja nie?“

Odfrkne si.

„Podsvetie sa nedá porovnávať so zvyškom vesmíru. Ani nikomu nestojí za uzurpovanie. Alebo sa aj tebe dostalo nejakej veštby?“

Nie je ľahké uspať podráždenie z urážky, ale dať ju najavo by bola prehra.

„Pribúdajúci poddaní a všetky zemské poklady za to nestoja? Ani Proserpina? Skôr si myslím, že svoj domov spravujem tak príkladne, až som sa stal nenahraditeľným.“

S touto myšlienkou sa konečne načiahnem k Saturnovým putám.

„Pustím ťa, ale skús v mojej ríši spôsobiť problém a vytvorím celkom novú úroveň agónie iba pre teba.“

Chapter Text

Tabiti

(Sada slov - spať, rozum, doma, ruky, pribúda, problémy, kráľ, však)

 

Ruky z plameňov sa načiahnu k oblohe, vysoko a vyššie, vyšľahnú až k hviezdam, aby v oslnivom záblesku sňali pluh a jarmo, šálku a sekeru a umiestnili ich na zem. Z rýdzeho zlata, trblietajú sa ako ich nebeské náprotivky.

„Kto medzi nimi jednu noc vydrží spať, stane sa kráľom. Tak prisahám.“

Keď sa priblížia Lipoxais a Arpoxais, predmety zlostne žhnú, ale v blízkosti Colaxaisa skrotnú. Starší bratia prikývnu a ustúpia vzad. Uľahne do trávy, oči však ešte nezatvára. Sleduje, ako sa k nemu skláňa ona. Jej vlasy, pichľavé lúče okolo zlatého kotúča ho zašteklia na tvári.

„Koľkej zeme?“

Prsty z horúcej žiari uchopia jeho pravú ruku, aby ju zovretú v päsť priložili k hrudi.

„Koľko ujdeš na koni za jeden malý obrat slnka. Potom mi ho samozrejme obetuješ.“

Ako inak. Aby oheň hrial, potrebuje nakŕmiť.

„A ako dlho táto obeť vydrží?“

Bohyňa zopakuje úkon s jeho druhou rukou, skladajúc ju na jeho brucho.

„Jeden veľký obrat.“

Rozumná doba.

„Potom však padneš za obeť aj ty. Drahý vnuk, ešte stále sa na to chceš podujať?“

Zostať doma, pri ohnisku, ktoré svojich nezožiera, alebo si zvoliť moc požiaru, aby pre Skýtov stvoril ríšu? Nepozná iný spôsob ako vyriešiť ich pribúdajúce problémy. Prikývne. Tabiti mu vtisne bozk na čelo a iskri, čo jej vypadnú z očí, zanechajú krvavé stopy.

Chapter Text

Proserpina

(Sada slov - čumák, zbraň, pěst, les, svrab a neštovice, šerý, cizinec, smotat)

 

Podrbu všechny tři hlavy kousek nad čumáky a za ušima, tak jak to mají rádi. Pak znovu hodím stehenní kost kteréhosi zesnulého cizince nejdál, jak umím, aby ji Cerberus přinesl a vrátím se k smotávaní asfodelového věnce.

"Báječné zvíře. Docela ti ho závidím."

Zazní vedle mě od družky jiného vládce mrtvých.

"Víš co závidím já tobě? Že jít si můžeš kdykoli a kamkoli chceš. To já mám přesně předepsanou dobu - čtyři měsíce tady a osm venku."

Sevřu ruce v pěst a skvoucí nádhera kytek se zešeří a uvadá. Nic to, později je zase oživím. Kdyby jiné věci bylo tak snadné vyřešit.

"Pluta je občas možné přemluvit na menší výlet. Ale Ceres? Na povrchu jsem prý Libera - Osvobozená, no říkej to mé mámě. Nic ji nezajímá, že jsem už královnou, pořád jsem její malá holčička. A po tom, co mě polovinu roka nevidí, tu druhou mě nepustí na krok od sebe. Ani jen do lesa nemohu jít bez ní. Já jí občas uteču, ale to se z ní stáva zbraň hromadného ničení a pak si lidi stěžují, že mrznou pomeranče, schne obilí a propuká svrab, neštovice a jiné nemoci."

Eset vědoucně pokýve hlavou.

"Znám, podobný problém byl s Nút. Pomohl nám Šu. Ten už jí uměl domluvit. Teď sice pořád dohlíží z oblohy, ale drží si odstup, dokud se ni někdo neobrátí sám."

"Tohle mi nepomůže, to jsem skoušela. Ona v tomhle nikoho neposlouchá."

"Ach jo. Tak když nic, alespoň se na to skus podívat ze světlejší stránky. Odchod je omezen, leč možný. To muj Usire, ten se z podsvětí nesmí hnout vůbec."

Chapter Text

Estadea

(Sada slov - silné, překvapeně, vlaštovky, zůstali, obloha, inteligencí, nábřeží, neochotně)

 

Jdeš si takhle po nábřeží, vlaštovky vzdáleně pořvávají a pomalu tichnou, užíváš si klid večera zrajícího v noc. Teplo je líné odejít, točí se kolem tebe jako šála. Najednou ji však přestřihne zamražení. Není to poryv větru, lísteček se nepohne. Kousavá děsuplnost se rozleze po tvé kůži. Prudce se nadechneš a do nosu tě praští vůně tajícího vosku, aroma svíček a kadidla. Překvapeně se porozhlídneš a pak se s tebou zatočí obloha i zem. Ne, jsi přece inteligentní vzdělaný člověk moderní doby. Tohle není možné. Jenže najednou je to reálnější, než město kolem. Vidíš je. Několik metrů nalevo.

Vycházejí spoza domu, kde dožívá stařenka s diabetem. Nejspíš už jenom krátce, protože se skroutí kolem budovy jako průhledný had z bílých plášťů, chvíli při něm zůstanou, pozvednou svíce, zapějí a pohnou se dál. K tobě. Ne! Nemáš křídu k načrtnutí Solomonovi pasti, ni černou kočku, nic... Zacouváš. Zakopneš. Když se poroučíš k tvrdému asfaltu, neubráníš se vyjeknutí a i kdyby tě předtím nevnímali, teď už vědí. Ten vepředu ví a přidáva do kroku. Dívá se dychtivě. Živý člověk, no mátožný, strhaný dlouhou poutí v čele mrtvých, noc, co noc, do skonání. Pokud nenalezne náhradu... Zvedneš třesoucí se ruce před sebe, no neumíš si vybavit zaříkávácí gesta, co bábi tolik předváděla.

„Prosím...“

Vyřknete oba dva naráz. Kroutíš hlavou, snažíš se odtisnout, odplazit, ale i kostnaté unavené nohy jsou rychlejší. Napřáhne k tobě paže, jednu s kotlíkem svěcené vody a druhou s dřevěným křížem, klouby bílé námahou. Má takovou sílu přes to všechno, nemůžeš se bránit. Vnutí ti je a tvé dlaně se neochotně svírají kolem posvátných předmětů. Kletba se zvedne a usadí na nové oběti. Najednou už o něm nevíš, nic nevíš, jen o zástupu duší tlačících tě vpřed, tíhe v rukou a cestě se skomírajícími světýlky umírajících. Je třeba vést.

 

Ráno se vzbudíš pozdě a cítiš se jak po přebděný noci, ale nic takové si přece nepamatuješ.

Chapter Text

Tam Lin

(Sada slov – šašek, zamordoval, dámy, potvrdil, liják, svůdce, komínů, pýše)

 

Dámy a pánové se proplétají Carterhaughským lesem a přeskakují potůčky. Zvonečky, chichot a šelest šatů jak křídla motýlí, šašci jedni. A přitom se chystá mord, obětování jednoho z nich pekelním silám. A možná vědí, proč se smějí. Tohle sedmiletí to možná nemá být nikdo z nich, nýbrž doopravdy ty. Na bílém oři jako beránek. Zachvěješ se a toužebně rozhlídneš. Kde jenom je? Kde je tvá Janet? Přišla jednou do tvého lesa, pro růži kvetoucí a nechala se svést, přišla i po druhé, pro růži jedovatou a zřekla se ji slibujíc, že přijde i po třetí, pro tebe.

A najednou to cítíš, útlou lidsky teplou ruku svírající se kolem tvého kotníku, tahající a když se pouštíš, propukáš v smích. Tak jak si byl unesen, tak budeš vysvobozen. Padáte si do náruče. Ale vílám se to nelíbí.

„Krádež! Musí ho pustit!“

A jak ledovej liják smáčí tě kouzlo, cítíš proměnu.

Slizká ropucha.

„Drž mě, Janet, prosím tě, drž.“

Jedovatý had.

„Drž mě. Janet, prosím tě.“

Pichlavý jež.

„Drž mě, Janet, prosím.“

Drápající výr.

„Drž mě, Janet.“

Vzteklý pes.

„Drž me.“

Rozzuřený divočák.

„Drž.“

Uhlík, žhnoucí uhlík ze dna komína a dívka křičí.

„Nemůžu!“

A pouští tě do tůně, ale už je dokonáno a jak se z vody zvedáš, jsi opět sám sebou. Svobodný člověk.

A ať se pyšná Královná vil vzteká kolik chce, musí vás nechat jít a vy běžíte, běžite, svou lásku v ranním slunci sňatkem stvrdit.